Má církev svůj věrný zůstatek?

Peter Hronec píše:

Nedávno mě zaujal výklad o zůstatku neboli zbytku starověkého Izraele v učebnici Global University Uvedení do misie, jejímž autorem je Paul A. Pomerville, profesor misie na Assemblies of God Theological Seminary ve Springfieldu v Missouri. V souvisejících kapitolách autor poskytuje krátký historicko-teologický přehled nositelů misijního poslání, které Bůh svěřil určitým skupinám vyvolených lidí.


První místo v přehledu zastává skupina s označením „vykupitelský Boží lid“, do které autor zahrnuje Abrahamův rod a z něho vzešlé generace Židů až do doby Mojžíše. Když se tento lid po vyjití z Egypta zformoval na poušti pod Mojžíšovým vedením, stal se z něj „vykupitelský Boží národ“, kterému patří druhé místo v autorově výkladu. Izrael jako vykupitelský národ však ve svém misijním úkolu opakovaně selhával, a proto se misijní poslání zúžilo na určitou omezenou skupinu věrných, které si Bůh ponechal v každé izraelské generaci a kteří tvoří „vykupitelský zůstatek“, jemuž patří třetí místo v přehledu.

Tito věrní představují zmenšující se Boží lid v rámci celého Izraele jako národnostního celku a autor je spatřuje například v Jižním království, které se však později po vzoru Severního království obrátilo k modloslužbě, v sedmi tisících, kteří se nesklonili před Baalem během vlády krále Achaba (1 Kr 19,18) či ve skupině Židů, jež se z babylonského zajetí vrátili do Palestiny a „jejichž ducha probudil Bůh“ (Ezd 1,5).

Dále autor uvádí, že představa skutečného Božího lidu se s postupem dějin stále více oprošťovala od ideje národnostního celku a stále více nabírala podobu náboženského společenství, čímž se tento zůstatek v podobě úzké komunity Židů, kteří přijali Ježíše jako Mesiáše, stal již přímou spojnicí mezi starozákonním a novozákonním lidem Božím. Pro úplnost věci dlužno dodat, že autor jako skutečnou spojnici mezi Starým a Novým zákonem a jako dalšího nositele a též uskutečnitele Boží misie identifikuje samotného Krista, což nás jistě nepřekvapí. Na posledním místě v přehledu nositelů Božího poslání se pak ocitá novozákonní církev, jejímž úkolem je rozšířit dokonané Kristovo dílo do všech koutů světa prostřednictvím zvěstné misie.

Při četbě tohoto výkladu se samovolně nabízí sice poněkud spekulativní, přesto snad opodstatněná otázka, zdali se novozákonní církev poučila ze selhání svého starozákonního protějšku a věrně vykonávala i reprezentovala své misijní poslání. Anebo si Bůh i v tělese, které se během novozákonní historie nazývalo a chápalo jako církev, musel zachovat skupinu věrných nositelů jeho poslání, tedy jakýsi „nový vykupitelský zůstatek“?

Jelikož zacházet do historických podrobností by značně přesáhlo rámec této úvahy, snad postačí uvést několik vodítek k dějinné perspektivě tématu. Již apoštol Jan si byl vědomý, že ne všichni lidé, kteří měli co kdy s církví do činění, do ní také skutečně patří: „Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby byli z nás, byli by s námi zůstali. Ale nezůstali s námi, aby vyšlo najevo, že nepatří všichni k nám, kdo jsou s námi“ (1 J 2,19; historicky se patrně jednalo o stoupence některé formy gnosticismu, u nichž lze jen stěží předpokládat užitečný podíl na misijním úspěchu rané církve). Už v dějinách rané církve tedy musíme provádět jakousi filtraci, abychom se dopátrali, kdo opravdu patřil do Božího lidu a nesl Boží poslání a kdo ne (Šimon Mág nebo Ananiáš a Safira to zcela jistě nebyli). Ani další dějiny církve a specificky též dějiny misie k našemu tématu neposkytují bezvýhradně kladné svědectví. Ačkoli církev měla svá slavná období misie, v její historii lze nalézt i doby, kdy už jen způsobem, jakým svou misii vykonávala, zapírala a skandalizovala její obsah. Určitě není bez významu ani skutečnost, že v některých epochách své historie byla k misijnímu povolání úplně netečná.

Až věčnost bez naprostých pochyb ukáže, zdali se v novozákonní církvi alespoň do určité míry nezopakovaly smutné dějiny starozákonního Izraele, které bychom s nepříliš velkou nadsázkou mohli nazvat historií neplodného fíkovníku. Je to však jen jeden úhel pohledu a já s autorem zmíněné učebnice sdílím jeho misijní optimismus. Misiologové se shodují, že právě dnes se nacházíme v novém období misie, které přináší nové chápání důležitosti a naléhavosti misijního poslání církve. Misie přestává být doménou západních křesťanů, misijních úkolů se stále ve větší míře ujímají jejich nezápadní spoluvěřící a plody misijní práce rostou v nových a nových zemích světa. Boží lid se v novozákonní církvi tedy snad nebude zmenšovat, ale růst a historie novozákonní církve se snad stane dějinami fíkovníku, který přinesl své ovoce. Možnost připsat k nim svou kapitolu má každý z nás přesně do chvíle, kdy se vrátí Kristus.